Kávová výprava na konec světa

Od jezera vzhůru

Od jezera Atitlan, od farmářů z kooperativy a beneficia FEDEPMA, jedeme do druhého největšího města Guatemaly Quetzaltenango, zvaného také Xela [Šala]. Přestože je město vzdušnou čarou asi 35 km od jezera, cesta trvá několik hodin. Proplétáme se kopcovitou krajinou a za každou zatáčkou zjišťujeme, že horizont je znovu o něco dál. O to zajímavější jsou velkolepé výhledy do krajiny. Takové České středohoří, jenom několikanásobně větší. Pak se otevře ohromné ploché údolí ve výšce kolem 2300 metrů nad mořem a jsme ve městě. Rozmach a růst Quetzaltenanga je spojen s pěstováním kávy. Díky ziskům z prodeje se podařilo vystavit okázalé budovy v centru. Naši dodavatelé kávy a přátelé z Manos Campesinas ve městě před rokem otevřeli kavárnu Armonia, která je spojená s pražírnou. A tak je jasné, že první kávu si dáme tam. Kromě kávy si dáme i skvělý avokádový sendvič a mírně unaveni výškou jdeme spát, protože druhý den vyrážíme už v 5.30 ráno na dlouhou cestu. Jedeme až na hranice s Mexikem, za našimi pěstiteli kávy.

San Marcos

V 5.30 sedíme bez snídaně v džípu. Kdo by otravoval hotelového kuchaře v tuto nelidskou hodinu! Vyrážíme. Cesta ubíhá po panamerikáně dál směrem severozápad. Zvedáme se z údolí do kopců přes několik třítisícových pasů. S měnící se krajinou se mění i počasí a údolí mají často svá vlastní mikroklimata. Blížíme se také k pobřeží, a když projíždíme Palestina de los Altos, člověk cítí docela jiný vzduch a vítr. Celá oblast San Marcos je dnes smutně proslulá rostoucím zapojením do mezinárodního obchodu s drogami a není neobvyklé, že se násilí spojené s drogami spojené dotkne i komunit kávových pěstitelů. Po cestě míjíme ohromné farmy na kávu a jejich nádherná beneficia. I teď, v průběhu sklizně, jsou však opuštěná, polomrtvá, bez známek života. Jak nám Miguel a Carlos vysvětlují, tito ohromní pěstitelé skončili kvůli kávové krizi kolem roku 2009. Majitelé pěstovali kávu na rozloze často větší než 500 hektarů a věnovali se ohromným objemům produkce na úkor její kvality. Postupně nebyli schopni obstát v konkurenci, ani udržet obrovskou produkci. Vzhledem k tomu, že velká část produkce byla předfinancovaná bankami, převzali tito věřitelé zadlužené farmy a nyní se je snaží vzkřísit. Guatemala je v tomto ohledu velice zajímavá země. Většinu zemědělské půdy vlastní několik rodin – asi 3 % obyvatel. Velikost těchto soukromých farem je často přes 500 hektarů a jedná se o skutečný průmysl. Zapomeňte na malé rodinné farmy, které obejdete během dopoledne, případně objedete na koni. Tady se vám může dost dobře stát, že pojedete hodinu autem a budete pořád na stejné farmě.

Odbočujeme z hlavní silnice okolo ohromných opuštěných skladů, které působí jako filmové kulisy. Stále asfaltová silnice pokračuje proti proudu říčky vzhůru směrem k vulkánu Tajamulco. Tajamulco je nejvyšší hora Střední Ameriky a s vrcholem ležícím ve výšce 4220 metrů je úžasnou dominantou celého regionu. Na úbočí Tajamulca se rozprostírají stovky farem. Na některé se dostanete pouze pěšky, což znamená, že farmáři musí svou veškerou produkci dolů do údolí snést na zádech nebo svézt na mulách.

Hurá k cíli

Asfaltová silnice nás po 45 minutách dovede skrz malá městečka k branám ohromné farmy. Evropské návštěvníky trošku zarazí střílny a betonová strážní věž u vrat. Stráž s brokovnicí nedůvěřivě nahlíží do auta a ptá se, zda jsme ozbrojeni. Prohlíží si doklady řidiče a po chvilce vysvětlování jsme vpuštěni dovnitř. Nejedeme na tuto farmu, ale potřebujeme projet silnicí, která přes ní vede. Za branou několik dalších strážců se zájmem pozoruje exoty, kteří se rozhodli trpět nepohodlím na cestě za farmáři kdesi v horách. Farma je obrovská a dříve obhospodařovala několik set hektarů pozemků. Kromě kávy (i robusty) pěstují také kaučukovníky, fazole, makadamové ořechy apod. Farmu v průběhu 90. let položila kávová krize a zkrachovala. Dnes je vlastněna skupinou investorů a viditelně upadá. Strážci nám s ironickými úsměvy popřejí dobrou cestu. Jen přes farmu jedeme asi 45 minut a pak další více jak půl hodinu vzhůru. Často máme s Michalem pocit, že dál už auto prostě nemůže projet, především když spodek auta (ohromného terénního 4×4) škrtá a mlátí o kameny. Carlos se naštěstí soustředí aby auto nesklouzlo ze srázu v což pevně doufáme! Na konci této “cesty”, která v poslední části spíš připomíná vyschlé koryto potoka, je plácek – náves vesnice La Liberacion.